David Fincher je podivuhodný. Atmosférou thrilleru Sedm nadchnul publikum, následně oživil kariéru Michaela Douglase před pomalým skonem, popral se s knihou úchyláka Chucka Palahniuka a poodhalil historii největšího masového vraha moderních dějin. Už před několika lety tedy mohl hodit klapku (popřípadě slečnu, která s klapkou pracuje) do ohně a mohl o sobě vydat podivuhodnou biografii. Jenže on od své aury podivuhodného neustoupil a s přispěním krátké povídky Francise Scotta Fitzgeralda natočil film natolik podivuhodný, že u něj hollywoodský idol Brad Pitt téměř zestárnul.
Fantasy drama Podivuhodný příběh Benjamina Buttona brali filmoví fanoušci již před uvedením jako nějaký druh kouzla. Sám si pamatuji, jak mne v červnu minulého roku příjemně zaskočil první trailer a jak má očekávání dohlodal i ten druhý. Brad Pitt a Cate Blanchett v něm byli chvilku staří, chvilku mladí, chvilku spolu, chvilku od sebe. Rovněž bylo na té krátké ukázce zvláštní, že vyzrazovala téměř celý děj filmu a přitom se scény v ní nedaly označit jako nešťastně zapomenuté. Malý Benjamin se zkrátka narodí jako starý a vrásčitý a zatímco celý svět kolem něj přirozeně stárne, jeho tělo je stále mladší a mladší.
Fitzgeraldova povídka rozhodně není námětem pro tříhodinový film. Nejenže má pouhých dvacet stránek a veškeré postavy jsou v ní popsány jen velmi povrchně, samotný její obsah je spíše filosofický, nežli výpravný. Oscarový scénárista Eric Roth (jemuž životopisné filmy jdou – viz. jeho přepis novely Forrest Gump, za který dostal zlatého plešouna) jej však uchopil dokonale a pozvedl atmosféru krátké novely do výšin, odkud se jí ujal onen podivuhodný muž - David Fincher.
Nakonec je tedy film o Benjaminu Buttonovi vlastně klasickým biografickým příběhem téměř obyčejného muže. Tedy až na ten podstatný fakt, že tenhle muž žil svůj život pozpátku. Jinak se střetáváme s klasickými žánrovými body. Příběh je vyprávěn hlavně hrdince na smrtelné posteli a Benjamin coby vypravěč v něm popisuje své odchody, příchody, lásky, výlety, hovory a pohřby. Vše přesně tam, kde by to v životopisných filmech mělo být. Jenomže David Fincher svojí režií a vlastně i Fitzgerald svým skvostným nápadem zplozují film, který by při troše štěstí mohl být stejně slavný jako Rothův Forrest Gump.
Pochyby, kterak mistr reálného a především skutečného napětí dokáže natočit fantasy drama, smetává už první půlhodinka, kterou divák tráví s vychrtlým staříkem, v ksichtě vzdáleně připomínajícím Brada Pitta. Uvnitř je však ten stařec malým dítětem, kterému se léta odčítají pozpátku. Během své cesty z důchodcovských kalhot do kojeneckých plen se zamiluje do krásné zrzky Daisy, která jej nakonec nepravidelně provází celým jeho převráceným životem. Životem, který za stošedesát minut neztrácí ani trošku ze svého pověstného kouzla z ukázky.
Tvůrci parádně míchají nejrůznější životní moudra s Benjaminovými láskami, zážitky z války a dalšími příběhy jeho života. Navíc Fincher drží diváka v příjemné nejistotě, o kolik se změní názory a vzezření hlavní postavy s přibývajícím (nebo snad s klesajícím) věkem a dopomáhá mu k tomu i magická hudba a naprosto přesná kamera (jinak řečeno – Oscar s Oscarem). Nejsem si jist, jestli má to neobyčejné magično sálající z plátna na triku Fincherova režie nebo Rothův scénář, postrádající jakoukoliv, byť jen chvilkovou, hluchotu. Tak či onak ten háv, který znáte s Fincherových thrillerů, se k takovému druhu fantasy parádně hodí a dodává mu punc, díky němuž se vám ani nechce srovnávat Podivuhodný příběh Benjamina Buttona s ostatními filmy. Jakoby totiž existovaly jen normální filmy a tento příběh o životě Benjamina jako by byl ve své vlastní kulturní kategorii.
Ani Brad Pitt není protentokrát Bradem Pittem. Je to prostě Benjamin Button. Nedovedu si totiž představit, že by dokázal v jednom roce hrát tuto citlivou (napadá mne i přídavné jméno – životní) roli a zároveň se převtělit do vygumovaného trenéra z posilovny v Coenovic Burn After Reading. Cate Blanchett bude také zcela jistě okupovat nominace za herecký výkon, avšak letos to má Kate Winslet nejspíš konečně zajištěné.
Kdybych byl chtěl do Benjamina Buttona trochu rýpat, mohl bych zmínit drobnosti, jako že počítačová animace Pitta jako starce občas příliš srší polygony a že nám tvůrci tu a tam předkládají až příliš mnoho postav. Jenomže já se navážet nechci, jelikož po poslední scéně zůstává na patře pocit, že jste právě zhlédli něco obzvlášť podivuhodného, drahého i výpravného, ale taktéž lidského a pravdivého. David Fincher dost možná natočil svůj nejlepší snímek kariéry a odvolání jeho projektu Setkání s Rámou mne nyní obzvláště zabolelo. Věřil bych mu. Je totiž podivuhodný.
PS: Jasných Oscarů jsem viděl ve filmu až příliš mnoho. Někoho mi bude o předávání cen jistojistě líto. Doufám, že ne filmu jako takového.
Daniel Krásný
