Děj většiny filmu je zasazen do záhadné post apokalyptické krajiny nazývané jednoduše Zóna. Původ Zóny není ve snímku nikde jasně vysvětlen. Ono to nakonec není vůbec důležité a navíc se tím velmi účinně brání divákovi film předvídat. Ústřední postavou je Stalker, muž, jehož největším životním posláním se stalo provázení jiných lidí skrze Zónu. Hned v úvodu se tak Stalker společně s dalšími dvěma muži (Profesorem a Spisovatelem) vydává přes vojenskou blokádu do nitra Zóny, kde leží místnost, jež má údajnou schopnost plnit nejniternější lidská přání. A kdo si myslí, že to na 2 a půl hodiny filmu je příliš chabá zápletka, ten se bude divit i ušima.
Při obcházení údajných nebezpečí Zóny se tři navzájem cizí muži pouští do filozofických debat o myšlenkové síle člověka, o nebezpečí některých přání a postupně snad dospívají k vnitřnímu poznání. Ve skutečnosti za celý film neuvidíte jediný náznak nějakého ohrožení ze strany Zóny. Spíše se to jeví jako kdyby chtěl Stalker přivést "hosty" v Zóně k rozumu (tomu by napovídal i volně pobíhající pes, který si narozdíl od hlavních hrdinů s nějakými anomáliemi hlavu neláme). Vlastně ani pořádně nevím, o čem se to ti pánové na své cestě bavili. Jistě vím jen to, že to bylo právě to, co mi ze Stalkera utkvělo a zřejmě ještě dlouho utkví v hlavě.
Hudební a hlavně vizuální stránka filmu budí dojem, že Tarkovskij převrátil všechny zavedené flmové postupy naruby a vytvořil tak něco natolik poetického, že se raději nebudu pokoušet to přesně popsat. Už jenom použití černobílého materiálu v depresivním světě mimo Zónu v kontrastu s barvami člověkem delší dobu nepoznamenané přírody je svým spůsobem geniální. A jestli dlouhé, povětšinou statické záběry mají v divákovi navozovat pocit melancholie, pak je Stalker filmem, který ve vás zanechá melancholickou náladu ještě několik dní po jeho shlédnutí. Osobně se přiznám, že jsem to v jednom kuse neunesl a sledování filmu jsem raději přerušil. Na druhou stranu jsem na jeho úplném konci měl takový ten velmi výjimečný pocit, že nechci, aby skončil.
Můžete navštívit také fanstránku herního zpracování Stalkera – stalkergame.cz.
Nicméně můj subjektivní názor je takový, že zóna je obyčejná příroda, která ale pro Stalkera představuje vše, co mu ještě v životě zbylo. Snaží se, prostřednictvím jí, nutit člověka věřit, protože lidé už nevěří téměř v nic.
Je zde také plno filosofických úvah, které mi utkvěli v hlavě, a potrvá mi asi ještě dlouho než je všechny pochopím.
Každý, kdo vydrží tento film dokoukat, si na něm najde něco a udělá si vlastní obrázek o tom, co se tam děje a o čem je.
Přiznávám se, stejně jako autor tohoto článku, že jsem film na poprvé nedal, a dokoukal ho až na po druhé. Musel jsem si dát prostě den pauzu a pobrat tu první půlku filmu, než jsem se vrhl na druhou. 
