Německý rejža Uwe Boll je chlapík bez spousty pudů a nejspíš i s docela slušným pravým hákem. Jeho filmy všichni považují za „super sračky“, ale přesto mají slušnou fandovskou centrálu, která se těší na další a další mistrova díla. Patřím mezi ně patrně i já sám. Bloodrayne II: Deliverance jsem si totiž nejen sehnal, ale i sám přeložil do češtiny a posléze důkladně prozkoumal… Ale nic, nechám toho – Uweho nejspíš každý z vás zná a jediné, proč jste otevřeli tento článek, jest zjištění, zda se mu to tentokrát přeci jen nepovedlo o něco lépe nebo jestli na nás opět nachystal filmovou antipecku roku. A jelikož jste již určitě shlédli dolní hodnocení, je jen na vás, zda chcete číst dále. Já se pokusím vysvětlit, co je tentokrát bodem zla.
Bloodrayne II: Deliverance je pokračováním neúspěšné jedničky, v níž se před rokem představila v hlavní roli Kristanna Loken, Michelle Rodriguez, Ben Kingsley a Billy Zane. Tehdy to byl očekávaný propadák na hollywoodské úrovni. Dvojka je přeci jen o dost skromnější. Jde totiž pouze na DVD, má několikanásobně menší rozpočet a slavné herce vyměnili Bollovi staří kamarádi a pár neznámých tváří. Hlavní hrdinka, napůl upírka Rayne, přijíždí do městečka Deliverance, odlehlého místa na divokém západě. Místní občany zde terorizuje jeden z nejstarších upírů, Billy the Cid, který zde hodlá přepadnout vlak plný lidí a zplodit si svojí vlastní armádu. Rayne se za pomocí svého nového parťáka, Pata Garreta, pokusí nadvládu Billyho sesadit a vrátit městečku klid a mír.
Možná si říkáte, proč si v recenzi na horor od Uweho Bolla střílím ze slavného westernu Pat Garret a Billy the Cid. Ptáte se správně, ale nestřílím si já, ale Boll. Asi se v tomto pojmenování postav měl ukrývat nějaký děsně vtipný a sofistikovaný fór, ale mě to přišlo jen jako urážka skvělého filmu. Základní linie je krom této záhady více méně klasika. Rayne nejdřív dostane na držku, pak se celá naštvaná dá dohromady s pár zabijáky a vrhne se do upírského města vymlátit vše živé. Jen se ještě sluší podotknout, že do ztracena bohužel vyšuměla jakákoliv hororová stránka filmu, který až na to, že se odehrává ve tmě a hlavním záporákem je upír, se nedá za horor skoro ani považovat.
Po skončení filmu jsem se musel tiše zasmát a uznat, jak se Boll snaží napodobovat Tarantina s Rodriguezem a kupu dalších podobně osobitých režisérů. Když třeba poměrně svižně jedoucí příběh přeruší desetiminutové a rádoby vtipné kecání postavy kazatele, který mísí spoustu podivných slov a sprosťáren, jako bych cítil Uweho inspiraci Quentinem. Stejně tomu tak bylo, když se během bitvy snažil kopou umělých hlášek upoutat publikum a dodat filmu určitou „coolovitost“. Vychází to samozřejmě dost na prázdno a i když mě párkrát překvapil docela slušný fórek, za film s nadhledem se Deliverance považovat nedá.
Tím nejhorším, co ale z Bloodrayne II dělá odpadovou záležitost, jsou skutečně velmi hloupé dialogy a hlavně naprosto úděsná režijní zručnost, projevující se hlavně v bojových scénách. Už dlouho mi někde pouhá simulace střílení nepřipadala tak moc, jako z padesát let starých grotesek. Například záběr, kdy Rayne šerif vystřelí pistoli z ruky, mě skutečně rozesmál a hned o něco zlepšil den. Dočkal jsem se také šíleně špatných zpomalených záběrů ala House of the Dead, které když se proloží rozhovory s rádoby akčním charismatem, potěší to rozhodně nejednoho Bollofila na světě.
Abych Bollovi nesypal všechen popel na hlavu, za potenci v akčních scénách může také velmi malý rozpočet, jenž naštěstí nebyl natolik široký, aby do filmu procpal i Uweho oblíbené hrátky s kamerou. Ta je tentokrát silně statická a příjemně klidná. Na rozdíl od jedničky je dvojka o dost svižnější a i když se nedočkáme milostné scény, kouká se na to v přímém porovnání o něco lépe. Více se mi líbil i vzhled hlavní hrdinky, kterou tentokrát zahrála Natassia Malthe. Design je ovšem jediným kladem jejího projevu, protože hereckého umu opravdu do kolébky příliš nedostala. Ostatní hrají naprosto průměrně a snad jediný Michael Eklund v roli kazatele si roli vysloveně užíval. Překvapilo mě však, jak zestárl mistr podobných béček, Michael Paré: muž, jenž s Bollem podepsal snad doživotní smlouvu.
Ve skrytu duše jsem očekával, že se Boll po letech té režii přeci jen trochu naučí a jeho nejbližší áčkový film Dungeon Siege nebude úplně příšerný. Vše je ale úplně naopak. Bloodrayne II: Deliverance předvádí, jak malý udělal od House of the Dead pokrok a i když se na to dá stále dívat, jako na škodolibou zábavu, jeho stále stejně bídná režie začíná pomalu, ale jistě nudit. Dungeon Siege tedy stále může být docela koukatelná věc, ale po Deliverance tomu přestávám věřit. Uwe si loser! A klidně mi dej přes držku!
PS: Konec jasně naznačuje, že se chystá velké finále a s příštím rokem nejspíš na koni přijede třetí Bloodrayne. Kmotr, Pán prstenů a další trilogie by se měly začít bát o svá hvězdná postavení…
Daniel Krásný
