Darren Aronofsky natočil zatím šest celovečerních snímků: černobílé Pí, střihem omračující Requiem za sen, chladně vykonstruovanou Fontánu, formálních hříček prostšího Wrestlera, hororovou baleťárnu Černá labuť a vizuálně opulentního Noema, který je logickým završením Aronofského dosavadní filmografie.
Noe vzbudil obrovská očekávání a samozřejmě i obavy, jak Aronofsky s biblickou látkou naloží. Testovací projekce několika různě sestříhaných verzí děsily představitele studia Paramount, ale Aronofsky si za svou vizí stál. Noe, stejně jako autorovy předešlé snímky, obsahuje něco nevyslovitelně osobního a Aronofsky se coby autor dostal někam mezi Christophera Nolana a Michaela Baye. Noemův příběh pojal jako nezbytnou kulisu pro rozpoutání vizuálních orgií takového rozsahu, jaký mu zatím žádná z látek, které zfilmoval, neumožnila.
Noe z linie Šéta (Šét byl synem Adama a Evy) je potomkem posledních spravedlivých a ve světě ovládaném Kainovými syny se stává svědkem nelidských hrůz. Noe je vyvolený ke splnění božského úkolu a samotný Stvořitel jej pověří záchranou nevinných, neboť se rozhodl hříšné lidstvo očistit (čili vyhladit) obří potopou. Noe se s pomocí své rodiny a božských poslů rozhodne úkol splnit a začne budovat obří plavidlo. Noe není klasickým hrdinou, jeho rozmluvy s bohem jsou znepokojivé a nejednoznačné. Je nervní a šíleně umanutý, je schopný obětovat vlastní rodinu božskému záměru, se selháním se těžce smiřuje a nabourává tak představu čistého, bohem vyvoleného člověka.
Předpotopní svět je zpustošený a neúrodný, plný šílených až démonických bytostí. Zavržení pomocníci boží (poslové) nabyli podoby kamenných obrů, těžkopádných a smutných tvorů uvězněných v nemotorných brněních, děsících lidstvo, které pro ně nemá pochopení (kromě Noema, samozřejmě). Masy zvířat se valí do ohromné archy, která jeobřím skladištěm a rozhodně nemá předpokládanou podobu "velkého člunu".
Hyperstylizované scény opakovaně protíná sekvence hříchů (had v ráji, utržení jablka, bratrovražda), time-lapse scény ukazují měnící se svět (úchvatné islandské exteriéry) i samotnou darwinovskou evoluci. Pohyb kamenných obrů je úžasně mechanický a nekoordinovaný a připomíná stop-motion animaci. Převládá frenetický střih, záběry se zkracují a prolínají a jejich obsah nejednou překročí hranice mezi uměním a kýčem, stejně jako ohlušující hudební doprovod Aronofského dvorního skladatele Clinta Mansella, Aronofského dvorního skladatele, který pro Noema vytvořil očekávatelný, opakující se, ale stále skvělý soundtrack.
Russell Crowe si zahrál rozervaného Noema, přesvědčivý je především v Noemově šílené a kruté poloze. Jennifer Connelly skvěle ztvárnila jeho ženu, alespoň tedy v těch několika málo scénách, kde se objevuje. Emma Watson si celou dobu vystačí se svými dvěma univerzálními výrazy (zasmušilá a ještě více zasmušilá), kterými bez námahy zastíní své herecké kolegy Douglese Bootha (hraje Noemova nejstaršího syna Šéma) a Logana Lermana (Noemův syn Chám), jejichž pózy hezounků jsou občas iritující. Největší pozornost si však spolehlivě získá naprosto zavrženíhodný záporák v podání Raye Winstona, který prezentuje všechny lidské slabosti a pochybnosti a je dokonale odporný.
Noe je vybaven skvělými efekty a triky, s Mansellovou hudbou se mnohé scény stávají skutečným monumentálním zážitkem. Čistokrevnou spektakularitu narušují scény snímané nervní a kmitající ruční kamerou a time-lapse scény, které by si zřejmě nikdo kromě Aronofského u takového filmu nedovolil.
Aronofsky s biblickou tematikou naložil po svém, snahy o filozofické přesahy můžou působit vedle nápadných formálních hrátek naroubovaně, ale právě díky nim a rozporuplným postavám se z Noema stává víc než z nějakého důvodu očekávaný tupý hollywoodský blockbuster.
Michala Benešovská
