Nymfomanka, dvoudílný epos o ženě, pro kterou se její fyzické sexuální touhy staly životní náplní, je filmem dánského provokatéra Larse Von Triera, který tímto snímkem uzavírá volnou "depresivní trilogii", do které ještě patří dva autorovy předchozí snímky Antikrist a Melancholia.
Klidnou scénu s pomalu se snášejícími sněhovými vločkami nekompromisně rozduní Rammstein, zbědovaná žena leží na vychladlé zemi a již brzy natěšeným divákům otevře (nejen) své srdce. Záběry, za které by se nemuselo stydět žádné porno, herci nuceni souložit na place, Trierovy nesplnitelné požadavky, frontální nahota i Shia LaBeouf a jeho mužská chlouba… Fámy a klípky o kontroverzních scénách a podmínkách natáčení se šířily rychle a do kin vstoupil mýty zastřený film, který láká široké publikum především svou strojenou "pikantností".
V tomto ohledu je nutné uznat, že by si žádný současný hollywoodský režisér podobné scény (zatím) nemohl dovolit. Na druhou stranu nezašel Trier tak daleko, jak bylo od jeho vyznavačů očekáváno a médii avizováno. Explicitní záběry na zduřelá mužská pohlaví nebo soulož nejsou šokující ani nečekané, nebo neznámé. Známí herci si zachovali svá choulostivá tajemství a při odvážných scénách je zastoupili "zruční" dubléři. Explicitní scény jsou rychlé a účelné (a těch skutečně explicitních je opravdu poskrovnu). Tím budiž demytizaci učiněno zadost.
Zajímavější je Nymfomanka jako systém vyprávění, který zábavným způsobem pracuje s tematizováním vypravěče a důvěřivým divákem. Vypravěčem je sama nymfomanka Joe (Charlotte Gainsbourg), která popisuje svůj úděl dobráckému Seligmanovi (Stellan Skarsgård), který pozorně naslouchá a neváhá některé opravdu úchvatné oslí můstky v příběhu rázně zpochybnit (a tím nabourat důvěru v celé Joeino vyprávění). Seligman také případně Joein příběh doplňuje různými postřehy, díky kterým dochází opět k banalizování i podrývání důvěryhodnosti celého příběhu. Tím se stává celé vyprávění příjemně hravým a zábavným.
První část je rozdělena do pěti epizod (druhá část má epizody tři), které ukazují dospívání Joe, jejíž mladou verzi skvěle ztvárnila neokoukaná Stacy Martin. Joe prochází životem a jejím životem prochází plejáda mužů, přesto Joe "nic necítí" a mýtus lásky se v jejím podání přímo rozpadá na nevzhledné kusy. Uspokojení je jen dočasné a neúplné a už nezáleží na tom, kdo se ocitne mezi stehny mladé ženy.
Filmy Larse Von Triera také nikdy netrpěly formální strnulostí, Nymfomanku ozvláštňuje mimo jiné nediegetickými matematickými výpočty v obraze (Joe například počítá, kolikrát její první sexuální partner přirazí do kterého dívčina tělesného otvoru), přeostřováním a změnou barvy, ale tím veškerá vizuální okázalost bohužel končí. Samozřejmostí jsou také prvky Dogma 95, které jsou pro Trierovy filmy signifikantní, i když s nimi již pracuje odlišně než ve své rané tvorbě.
Nymfomanka je také na rozdíl od ostatních dvou titulů "depresivní trilogie" plná černého humoru a výstup Umy Thurman je přímo úchvatně odlehčující. Díky svému tématu je Nymfomanka lákavá pro široký okruh diváků a je také jednoznačně divácky nejpřístupnějším Trierovým snímkem.
Je-li první část Nymfomanky jen předehrou, pak nás čeká v lednu 2014 mohutný filmový orgasmus. Pro ty, kteří ani tehdy nedojdou uspokojení, se pak v únoru představí pěti a půl hodinová festivalová verze.
Michala Benešovská
