Severské detektivky začal zbytek světa objevovat teprve v posledních letech, nejinak je tomu i v České republice. Úspěch tu slavil Stieg Larsson se svou trilogií Milénium (která se dočkala zfilmování a první díl Muži, kteří nenávidí ženy už i amerického remaku), ale i Jussi Adler-Olsen nebo Jo Nesbø (do kin se dostali jeho Lovci hlav). Pozadu nezůstal ani Kepler, resp. manželé Ahndorilovi.
Jejich Hypnotizér je první ze série případů celkem nezajímavého kriminalisty Joony Linny (Tobias Zilliacus). Thriller z ponurého, zimního Stockholmu hned zkraje vtáhne do děje vraždou tělocvikáře, který ještě pár minut předtím v poklidu trénoval basketbal. Linna zpočátku netuší, že vše souvisí s další, tentokrát už několikanásobnou vraždou v jednom z domů. Z celé rodiny vyvázne živ jen pubertální Joseph. V důsledku akutního trauma však mladík nekomunikuje, přimět ho k výpovědi je zkrátka nemožné.
Ne tak pro charismatického hypnotizéra Erika (Mikael Persbrandt), který svou živnost už dávnou hodil za hlavu a láduje do sebe jeden Stilnox za druhým. Erik by očividně sám potřeboval odbornou pomoc. Je si moc dobře vědom, že jeho závislost nabourává rodinné vztahy, nechce s tím ale moc dělat. Nakonec je to však on, od něhož je pomoc žádána poté, co stojí Linna nehnutě ve slepé uličce. Erikovou intervencí v případu ale začne kolotoč, ze kterého není možno vystoupit.
Hypnotizér má ze začátku solidně našlápnuto. Jedna vražda, pak několik dalších, vypadá to, že máme co dělat se sériovým magorem, který sice všechno páchá dost primitivně, po stopách však ani vidu. Jenže vše se zadrhne hned o chvíli později. Z dobře namazaného stroje se stane pomalý povoz zapříčiněný neuvěřitelně zdlouhavými hovory Erika se svou příliš hysterickou ženou Simone (Lena Olin). Chvíli to vypadá, že thriller vystřídalo rodinné drama. Prostřihy mezi řešením Linnova případu a rozmíškami manželů, kteří vychovávají nemocného syna Benjamina, jsou čím dál rušivější a nic na tom nemění fakt, že rodina Barkových bude hlavním spojovacím článkem příběhu.
Vedle hypnózy totiž předtím přijde na řadu i související pátrání, které je od začátku postavené absolutně na hlavu. Jedna z hlavních podezřelých ví, kdo je vrah, odmítá to prozradit a Linna ji v pohodě, bez mrknutí oka, nechá odejít. Kriminalista se na místo činu vkrádá potmě s baterkou jako zloděj, na něhož je povolána policejní hlídka, později zase očekávatelnou scénáristickou berličkou přijde na důležitý důkaz díky romantické chvilce v restauraci. Matka Benjamina, jenž má hemofilii, se ptá otce, jak dlouho vydrží syn bez léku, než začne krvácet. A nakonec naprostá podpásovka, kdy tvůrci spoléhají na divákovu úplnou otupělost a sami ukážou prstem na vraha, jenž čile komunikuje mobilem, ale policie přesto nedokáže vystopovat důležité indicie. Následné "překvapivé" odhalení je tak už pouze předvídatelnou formalitou.
Bohužel je takových mezer, nedomyšleností nebo laxností z pera scénáristy Paolo Vacircy ještě více. Lasse Hallström si tedy po titulech Co žere Gilberta Grapea, Pravidla moštárny nebo Čokoládu, vybral hodně slabou chvilku. Bezatmosférický Hypnotizér, tvářící se jako temný thriller, by se dal čekat spíše coby suchá, klidně i ostře nasvícená televizní kriminálka na nedělní veřejnoprávní večer. Což naprosto dokazuje přihlouplý, rádoby humorný konec s Linnovou parťačkou, nejzbytečnější postavou celého filmu.
