Turínský kůň

Když se jednoho dne rozhodl filozof Friedrich Nietzsche obejmout týraného koně, jistě ho ani ve snu nenapadlo, že za pár dní přijde nadobro o rozum. Lidstvo si muselo počkat 120 let, než se prostřednictvím Bély Tarra konečně dozvědělo, co se s turínským koněm stalo. Nový film maďarského velikána vypovídá dle vyjádření autora o „těžkostech lidského bytí“ a má být zároveň završením režisérova profesního vývoje, Tarr totiž zatím odhodlaně prohlašuje, že je Turínský kůň jeho posledním filmem.

Osud koně, jednorukého vozky a jeho dcery uprostřed šestidenní vichřice v nuzném stavení uprostřed nehostinné krajiny je depresivní a takřka neúnosně skličující. Uhnaný kůň odmítající táhnout, pomáhání otci obléci se, konzumace brambor, nemožnost vzepřít se vlastní smutné existenci. Neustále dokola. Z nekonečné tortury ničivé rutiny vytrhne nešťastníky pouze soused a skupina kočujících cikánů, ale ne na dlouho. Dokonce i pokus o útěk končí zpátky u neustále se prohlubující deprese a podivná znamení dávají tušit, že apokalypsa je již neodvratná. Konec světa ještě nikdy nebyl působivější, omračující časová nehybnost a stereotyp představují to nejhlubší lidské utrpení. Komunikace probíhající skrze naznačená gesta a nevýrazné pohyby způsobuje u diváka naprostou katatonii. V hlavních postavách není ani na vteřinku vidět záblesk naděje nebo optimismu, naprostá odevzdanost a rezignace z nich naopak přímo srší, což z nich dělá asi ty nejopravdovější postavy filmové historie.

Absence frenetického střihu film zdánlivě o pěkných pár chvil protáhne, navíc dokola se opakující sekvence bez nejmenší akce a dlouhé scény bez dialogů dynamiku ještě důrazněji utlumují. Mučivě dlouhé záběry a místy až nehybná kamera zírající na neustále se opakující rituály, natahují divákovy nervy do doposud neznámých extrémů. Je nesmírně těžké vnímat i vlastní pocity a myšlenky mezi obrazy, které se nekompromisně čím dál tím víc noří to většího a většího šera, dokonce tak urputně, že ke konci filmu se plátna zmocní naprostá temnota. Černobílé záběry se rozvíjejí do neskutečně čistého filmového tvaru a povyšují tak bezesporu Turínského koně na jeden z nejlepších filmů tohoto roku. Vzheldem k Tarrově pověsti se jedná o snímek relativně přístupný (ne však pro popcornového konzumenta). Krátká explikace Nietzscheho příhody (mimo obraz) na začátku filmu je přece jen vstřícným krokem k divákovi, ale zároveň je to krok poslední.

Stálý Tarrův tvůrčí kolektiv vytvořil pozoruhodné a významné dílo, které však pro mnohé diváky jen prohloubí tu propast mezi nimi a filmy tohoto maďarského mistra. Do hlavní role byl původně plánován český herec a režisér Miroslav Krobot, který již s režisérem natočil výborného Muže z Londýna, Krobota však nahradil János Derzsi, jeden z dalších Tarrem často obsazovaných herců.

Vtíravá hudba Mihályho Víga umocňuje pocit naprosté beznaděje, kterého není lehké se zbavit ještě dlouho po opuštění sálu. Turínský kůň není neuvěřitelně těžký a nesrozumitelný film, je to jen neuvěřitelný film o těžkém a nesrozumitelném bytí.

 
Hodnocení:

Diskuse k článku

Přispívání je povoleno pouze přihlášeným uživatelům...
Diskuse k článku zatím neobsahuje žádný příspěvek.

Další články v kategorii