Jmenuji se Oliver Tate

Příběh o lásce se dá pojmout jakkoliv. Pokud se ale jedná o osudy teenagerů, už jsou zde jistá pravidla a očekávání. Musíte mít záporáka, humor (fekální ideálně), nehynoucí lásku, která vše překoná a vydechnout si u happy endu. Ale pokud je to film anglický, režírovaný tak výraznou osobností, jako je Richard Ayoade, tak musíte počítat s tím, že půjdou veškerá klišé stranou, nebo ne?

Režisér Richard Ayoade se dávno vymanil z role Mosse ze seriálu IT Crowd, avšak naplnil tato očekávání pouze částečně. Příběh dospívající Olivera, jak nám je předkládán, se nepochybně snaží vymanit se ze škatulky „další romantická komedie“, touží sdělit něco víc. Pravdou je, že netuctových prvků je tu relativně dost, převážně těch stylistických, bohužel, mnohé dobré nápady nejsou dále rozvedeny a vyšumí do ztracena a ať autor chce nebo nechce, postupně do těch vyjetých kolejí prostě zapadne a nechá se vést.

Oliver Tate je podivín. Nebo si to o sobě přinejmenším myslí. Je mu patnáct let, ze všeho nejvíc se bojí, že se jeho rodiče rozvedou a že nepřijde o panictví. V patnácti letech je každý z nás podivín, všichni jsme byli Oliver, nebyli jsme určitě schopni takové úderné sebereflexe, jakou Oliverovi nadělil do vínku Ayoade, ale podivíni jsme nebyli o nic méně. (Zkuste porovnat následující výčet podivna s vlastními z tohoto období života, budete překvapeni.)

Podivnosti Olivera Tatea podle Olivera Tatea:

  • Nabrknout si ne příliš oblíbenou spolužačku a ve vztahu si počíná neobratně.
  • Udržet své rodiče u sebe až dětinsky naivními intrikami a puberťáckým hulvátstvím (v lásce a v anglických komediích je povoleno všechno).
  • Snít o vlastní smrti.
  • Neustále nosit kabát, protože bundu nosí jen chlapci z rozvrácených rodin, kteří zabíjejí čas konzumací měkkých drog v obchoďáku

 

Budeme-li důslední, tak zjistíme, že Oliverovi rodiče jsou teprve těmi pořádnými podivíny (byli i ti naši??? **21 ) a nechávají milého Olivera a jeho pyromanskou přítelkyni daleko za sebou. Oliverův otec je nefalšovaný zhmotněný nihilismus a matka je více poletující neuchopitelná myšlenka, než člověk. Vůbec všechny postavičky kolem, dělají z Olivera toho nejnormálnějšího člověka na světě.

Jednotlivé části fungují jako typické anglické skeče. Jejich soudržnost v rámci celovečerního filmu má však značné rezervy, to se ovšem daří místy vyvažovat stylisticky, unavené oko potěší barevné roztmívačky a zatmívačky i slow motion odrážející subjektivní vnímání hrdiny. Atmosféru dotahuje Andrew Hewitt neotřelým hudebním doprovodem. Film je rozdělen do kapitol, včetně prologu a vysněného konce.
Oliver v roli vševědoucího vyprávěče provádí celým filmem, což nám poskytuje lepší orientaci v Oliverově nitru stejně tak, jako v četných flasbacích. Bez sebereflexivních a ironických komentářů ke všemu, co se na plátně děje, by to v tomto případě opravdu nefungovalo.

Mrtvá zvířata, nádor, moč, šikana, neokoukané tváře, odrhovačky na audio kazetě a pár upálených chlupů, to je zkrátka romantika po anglicku, budete to akceptovat a jak rádi! Nakonec si odnesete nutkání zakroutit hlavou a protočit panenky a pousmát se, prostě roztomilá romantická komedie s pochmurným anglickým podnebím a plejádou neuvěřitelných figurek je přece jen vydařená …

 
Hodnocení:

Diskuse k článku

Přispívání je povoleno pouze přihlášeným uživatelům...
Diskuse k článku zatím neobsahuje žádný příspěvek.

Filmy

Jmenuji se Oliver Tate

(Submarine)

Režie: Richard Ayoade

Další články v kategorii