Podrobnější informace však nečekejme. Snímek si ostatně se základními fakty vystačí a dovede je zužitkovat. Více než na ně se zaměřuje na zachycení člověka ve válce, v té nejkrizovější ze situací, na jeho gradující zlozvyky, nečekaně objevené vlastnosti. V závěru se poté básní odvolá na amerického spisovatele Stephena Cranea: "Viděl jsem tvora, nahého, zvířecího, který, sedě na boku, držel v rukou své srdce a požíral ho."
Takovým způsobem si srdce požírá i Jiří Pospíchal (Jan Meduna), český dobrovolník a v Medunově podání čistý člověk, který je chvílemi až nemístně naivní, a charakterově ne nepodobný Vojtíškovi ze Svěrákova Tmavomodrého světa. Do války jde, aniž by věděl, co ho čeká. Poušť, písek, prach, pot a strach. A nakonec i krátká dezerce (nebo spíš útěk před vším, co bolí), kterou si Marhoul jako téma při psaní scénáře vypůjčil z Craneova románu Rudý odznak odvahy.
Motiv je to již stokrát využitý a ani tentokrát k němu nebyl nalezen novátorský přístup. Ve filmu, kde chybí "pearl harborovská“ milostná romance za zvuku střel (během 102 minut je ostatně jedinou ženou snímku domorodá kurtizána, která se mihne jen ve dvou krátkých scénách), však zůstává zachycení dezerce nutné k tomu, aby snímek vykázal nějaký děj. Režisér tak při Pospíchalově bloudění libyjskou pouští může ukázat další důsledky války.
Vojáci se baví o své závěti. "A co ty komu odkážeš?“ ptají se Pospíchalova přítele Žida Liebermana (Petr Vaněk). "Nic. Já tady neumřu." Narozdíl od Pospíchala své ideály přeci jen postupně poztrácí. Napomohou k tomu nejen antisemitické urážky, které jej dostihnou i v prostředí československých vojáků, ale především tvrdý a jednoduše zlý desátník Kohák (Robert Nebřenský). I ten zapadá do skladby postav, která je jednou z největších hodnot filmu. Charaktery vedlejších postav jsou sice jen načrtnuty a divák je přijímá nepřímo, o to věrohodněji ale působí. Rozhodně se nejedná o figurky z románu.
Snad nechtěnou, ale ve válečném filmu vhodnou úlevou je sympatická postava bodrého, srdečného vojína Růžičky, jinak "Růži", kde se Michal Novotný ukáže v úplně jiné poloze, než jako přitroublý tlouštík z nováckého seriálu Redakce. Krom něj je však herecké obsazení včetně hlavních hrdinů vybráno ze spíše neznámých tváří. Ty se tak mohou představit bez filmových a seriálových škatulek. V Tobruku potěší i slovenština, která se u česko-slovenského pluku sice očekává, bohužel by ale nebylo divu, kdyby ji filmaři opomněli.
Více než vlastní válku předkládá film obraz lidské psychiky během ní; vyprávění si ale i tak drží odstup. Vyhýbá se "srdceryvným" vnitřním monologům a děj nahlíží z vnějšku. Především Vaněk a Nebřenský hrají tváří. Názorný příklad toho, že není chybou, když se postavám nedostává slov. A v prostředí bitvy u Tobruku to platí doslovně.
Marhoul jakýmsi nevšedním, ale o to osobitějším způsobem kombinuje psychologický film s válečným dramatem, a to vše zastřešuje dokumentaristicky laděnými záběry jednotlivých epizodních dílků. Nejde však v žádném případě říct, že by se jednalo o hraný dokument. Tobruk zůstává filmem, místo vypulírovaných uniforem však ukáže jen špínu. Nejspíš není pro každého, režisérův cíl, vzbudit pocit, však naplňuje. Naplňují jej esteticky efektní prašné kytice explozí v poušti. Naplňuje jej ale také zkrvavené, plazící se tělo bez nohou, jako vypůjčené z úvodu vojína Ryana. Asi i taková musí být filmová válka.
Na novinářské projekci se Marhoul zmínil o reflexi ze Slovenska, kde měl Tobruk premiéru 4. září. Vzpomněl na ženu, která za ním přišla a mluvila v souvislosti s místem filmového děje o svém synovi v Afghánistánu. Režisér popřel, že by film točil s nějakým zřetelem na tamní či irácké události. Jak ale později dodal, při psaní scénáře čerpal i ze svých zážitků při pobytu v afghánské misi.
Tobruk nemusí být záměrným jinotajem současného dění. Při jeho sledování jsem se nemohl myšlence na boje spojenců v oblasti Blízkého východu vyhnout. V českých kinech se totiž premiérově představí 11. září.
Vratislav Maňák
